První dny a týdny v novém domově

Do nového domečku jsme dorazili večer 30.8.2008, nová panička mě nesla v náručí z auta a jen co se otevřely vrata na dvůr, uviděla jsem tu ohromnou horu chlupů....tak jsem se lekla, že jsem paničku počůrala:-) Pak jsem zjistila, že je to pes, psice a ještě k tomu salašník jako já, Aranka, která se mnou od té doby sdílí prostor zahrady a dvorku. Když si tak vzpomínám, musela jsem jí lézt z počátku hodně na nervy, já, malé drzé štěně, zvyklé na divoké a zuřivé hry se sourozenci a maminou. Ale nutno říct, že Aranka na své stáří 8 let v mé přítomnosti krásně ožila a dokonce se snaží dělat podobné psí kusy jako já, jen aby byla taky středem pozornosti. Myslím ale, že konkurence se bát nemusí, máme totiž rozdílné pánečky:-)))

Po mokrém přivítaní mě panička odnesla do svého podkrovního bytu, kde jsem měla nachystanou podušku na spaní. Byla jsem ze všeho vyjuchaná a rozpačitě jsem koukala, kde to jsem. K překvapení pánečků jsem první (a ani další) noc vůbec nebrečela, ale únavou jsme usnula na podušce, která byla tehdy ještě umístěná na chodbě, odkud se měla ale v brzké době přestěhovat do ložnice, přímo k posteli paničky.

První mé dny v novém domově byly pro všechny takové jakési rozpačité, nikdo pořádně nevěděl co se mnou...nebyla jsem takovéto hodné štěnátko, které se běží k člověku utěšit, když je mu smutno, ne, byla jsme spíše samotář a ve všech jsem viděla cizince, kteří narušili můj krásný život u maminy s bratříčkem a sestřičkami.  Panička se mnou byla pořád a snažila se mě uklidňovat, ale moc se nám to nevedlo. Trpělivě po mě uklízela loužičky a hovínka, i když jsem ji ráno budila v nelidskou hodinu a dožadovala se pozornosti. Mé obvyklé aktivity byly žužlání hraček, čůrání, kakání, papání, spaní...a pořád dokola.... a všem jsem přitom dávala najevo, že si mají držet odstup. Na zahradě to pro mě byla větší legrace.. .k velké neradosti páníčků jsem požírala kamínky. Páníčci mě za to kárali a tahali za uši, ale tím si mě ještě více znepřátelili... vůbec jsme  nechápala, proč bych pár kamenů za den nemohla sežrat - vždyt jsem to tak dělala i v původním domově... o čemž se moje nová panička přesvědčila, když jsem po pár dnech u ní vyzvracela kameny toho druhu, jaký u ní na zahradě není, ale který se náramně podobá těm, které byly ještě v Cerekvi.

Byla jsem vzpurná a nedůvěřivá holka, což mi ještě trošku zůstalo, ale už ne tolik vůči pánečkům, jako spíše vůči cizím lidem. I když pánečci si těchto mých vlastností užili víc než dost. Prostě jsem byla správný appenzell, nedůvěřivec, pořád ostražitý a nemazlivý. Panička asi čekala od štěňátka něco jiného a proto bývala ze mě zklamaná a dokonce jednou psala zpátky chovateli, jestli by mě nemohla vrátit. Naštěstí pro mě si to za týden rozmyslela, v čemž jí pomohl její přítel a psychicky ji podporoval. Pořádně jsem ji totiž zaměstnávala, fyzicky i psychicky,... byla jsem horší než mimino, kterých se ona bojí. Dětí jsem se vlastně bála taky, aspoň něco nás tedy spojovalo..., když se na mě přišla podívat čtyřletá sousedka se svou mamkou, tak jsem na ně pěkně vyjela, že se až rozbrečela a pak se hrozně bála jen přiblížit nebo se na mě podívat.

Panička ze mě bývala občas zoufalá, nechtěla jsem se vůbec tulit, odkláněla jsem se od pohlazení a když mi něco zakázala, tak jsem to ještě z větší vervou a zuřivě udělala....třeba už zmíněné pojídaní kamenů. Ani páníček se mnou nic nezmohl.

Byly ale i světlé chvilky, kdy jsem paničku začala přesvědčovat, ať to se mnou přece jen zkusí...., a to když jsem byla ospalá a měla jsem konečně mazlivou náladu, vystrkovala jsem jazýček a mlaskala přitom, přivírala očka a kroutila se v leže na zádech:-) Asi ji obměkčil i můj vykulený kukuč po ránu, kdy jsem si stoupla na své podušce a tlapu jí dala na postel. To pravé oboustranné zalíbení ale přišlo až později, když jsme v sobě navzájem získali důvěru a jistotu:-)